Autem jinak. Bahrajn očima české řidičky

Takovou typickou bahrajnskou řidičkou může být třeba má známá Nadia. Pochází z hlavního města Bahrajnu Manamy a své první auto dostala, když jí bylo osmnáct. Řidičskou kariéru začala s otcovým tři roky starým Lexusem, s interiérem vyvedeným v béžové kůži.

Dnes je jí pětadvacet a řídí letošní model Porsche Cayenne. Interiér je tentokrát v oranžovém odstínu. Auto jí koupil milující manžel a k tomu ještě investoval i do pěkného čísla na značku.

Hezká SPZ je na Bahrajnu něco jako značkové oblečení. Prostě se pozná, kdo na co má. Nadiino auto zdobí tři čtyřky a tři pětky. Význam to nemá žádný. Manžel se sice snažil sehnat číslo, které by vystihlo datum narození jejich dcery, ale to bohužel nebylo k mání. I tak do elegantně symetrického čísla investoval v přepočtu kolem 50 000 Kč – poptávka je velká.

Nadia samozřejmě pochází z velmi bohaté rodiny a stejně tak se vdala. Jezdit autem je pro ni naprostá nutnost. Systém veřejné dopravy je omezený a využívá ho pouze nejchudší část populace. Pro muslimskou ženu v Bahrajnu se solidním zázemím něco takového vůbec nepřichází do úvahy.

Dojít někam pěšky je víceméně nemožné, protože po většinu roku venku panuje nesnesitelné vedro, navíc se při výstavbě města s chodci téměř nepočítá. Chybí chodníky i přechody. Ke všemu běhat po ulicích není zrovna to, co by se od slušné ženy očekávalo.

Do školy Nadiu a její sestru vozili rodiče nebo rodinný řidič, ale když se mohla za volant posadit sama, brala to jako pravý důkaz dospělosti. „Poprvé jsem se sama mohla rozhodnout, kam půjdu, aniž by u toho byli nějací svědci. Život bez vlastního auta si neumím představit,“ svěřila se mi Nadia.

Autorka tohoto článku dává přednost osobnímu autu

Děti sedí řidiči na klíně

Království Bahrajn patří mezi velmi benevolentní muslimské státy. Je zde povolen alkohol, tolerují se jiná náboženství a ženy mají mnohá práva, mimo jiné i na řízení. Nezařídí si ale moc, protože cesta z jednoho konce země na druhý není delší než 80 km.

Získat bahrajnský řidičský průkaz je možné po dovršení 18 let. Každý kandidát musí absolvovat povinný počet jízd a několik málo teoretických hodin. Trénink i zkouška probíhá ve voze s manuálním řazením, ale to je pro většinu řidičů první a poslední setkání s tímto systémem.

Teoretická příprava se s tou naší nedá vůbec srovnat. Místo testu projdou zkoušení pohovorem, který netrvá déle než pět minut. Týká se všeobecných zásad, např. že dvojitou nepřerušovanou čáru bychom neměli přejíždět.

V praxi je to stejně každému jedno. Na místních silnicích najdete jenom pár druhů dopravních značek a ani těmi, co zde užívají, se zrovna neplýtvá. Spousta situací, pro které jsou u nás přesné předpisy, je tak nějak na uvážení jednotlivce.

Například před kruhovým objezdem se rozhodně nikdo neřadí do pruhů podle toho, na kolikátém exitu bude vyjíždět. Velké křižovatky mají semafory, menší sem tam nějakou stopku a zbytek se řídí tak nějak podle situace a nálady.

Ne vždycky se na silnici děje to, co byste očekávali. Málokdo používá směrovky, ale všichni klakson. Dětská autosedačka je pro většinu místních zbytečný přepych. Děti sedí kdekoli, klidně i řidiči na klíně. Na silnici je vždy třeba bojovat o každý metr, protože jestli se před vás může někdo nacpat, tak to udělá.

Čím větší auto máte, tím větší je šance, že se vás druzí zaleknou. Možná proto si tu každý, kdo na to má, pořizuje terénní auta, i když celá země je jedna velká rovina. „Spravedlnost“ na silnicích nikdo nehlídá. Pokud nejedete 300 km/h, policie se o vás skoro nezajímá. Nanejvýš se vám může stát, že dostanete pokutu za parkování nebo za telefonování při řízení.

Policie je k ženám tolerantní, a to především k těm muslimským. „Jednou jsme na dálnici míjeli policejní hlídku a řidička ve voze, kde jsem seděla já, telefonovala,“ vyprávěla mi Nadia. „Totéž řidička druhého auta. První měla na hlavě šátek a druhá blond ježka. Kamarádku Amiru ten přestupek nestál nic, Lindu z Německa 20 dinárů, čili asi 1000 Kč.“

Na silnicích buď německý luxus, nebo japonská spolehlivost

Ne všichni jsou na tom jako Nadia. Po lexusu a porsche bude jistě řídit i mercedes nebo BMW, což jsou zde standardní značky pro zámožnější klientelu. A pokud se manželovi bude dařit hodně dobře, ještě si polepší. Možná jí koupí i masserati nebo jaguar. Pár jich tu na silnicích krouží.

Střední vrstva se drží toyoty a nissanu. Kam oko pohlédne, tam ulice brázdí corrola nebo tiida. A ti, co mají peněz o něco míň, jezdí vším, co drží pohromadě. Evropským autům zde moc nevěří, protože u nás nemáme tytéž vedra jako zde v Zálivu. A o klimatizaci tu jde především.

Prší tu málo a nesněží vůbec, vzdálenosti jsou krátké a většina cest je ve městě, tudíž dobře osvětlených, a tak nároky na řidičskou zdatnost jsou minimální. Litr toho lepšího benzínu (mají tu dva druhy) stojí 6 Kč.

Technická kontrola je zcela formální, většinou se nezjišťuje ani to, jestli „stěrače stírají“, a už úředník podepisuje formulář. Jako důkaz technické způsobilosti stačí, že auto dojelo až na dopravní inspektorát.

Náhradní díly mohou být drahé, ale všechno se dá pořídit i za babku, pokud sáhnete po levné čínské kopii.

Být řidičkou v Bahrajnu je nutné, levné a v mnoha ohledech jednodušší než u nás. V zájmu vlastní bezpečnosti je ale dobré zůstat vždy ve střehu, a kdyby bylo potřeba, využít místních stereotypů o bezbrannosti ženského pokolení.

Alena Bjačková

Chcete se podělit o své zajímavé zkušenosti s řízením auta v Česku, nebo v zahraničí? Své postřehy posílejte pokud možno s fotografiemi na e-mail redakce@autembezpecne.cz, vybrané zveřejníme.